Nádherný příběh s dokonale zasazenou filozofií....
Dva velcí polobozi Nalakúvara a Manigríva byli syny pána pokladů Kuvéry, který byl velkým oddaným Šivy. Šivovou milostí nemělo Kuvérovo hmotné bohatství konce. Synové bohatých otců obvykle propadnou vínu a ženám a také oba Kuvérovi syni propadli vínu a sexu. Jednou tito bratři zatoužili po požitku a vstoupili do Šivovy zahrady v provincii zvané Kailása na břehu řeky Mandákiní Gangy. Tam popíjeli druh likéru zvaný Váruní a poslouchali zpěv překrásných dívek, které je doprovázely v zahradě plné vonných květů. Opilí vstoupili do Gangy, kde rostlo mnoho lotosových květů, a ve vodě začali dovádět ve společnosti mladých dívek, jako sloni v doprovodu samic.
Zatímco se takto ve vodě bavili, velký světec Nárada se znenadání objevil na břehu. Bylo mu jasné, že polobozi Nalakúvara a Manigríva byli příliš opilí, aby si všimli jeho příchodu. Dívky však nebyly tolik opilé jako polobozi a styděly se za svou nahotu před velkým světcem Náradou. Začaly se spěšně oblékat. Oba synové Kuvérovi však byli tak opilí, že si nevážili Náradovy přítomnosti, a proto se ani nepokusili zahalit svá těla. Když Nárada viděl polobohy v tomto ponižujícím stavu, projevil nad nimi svou bezpříčinnou milost a proklel je k jejich dobru.
Jelikož velký světec k nim měl soucit, chtěl ukončit jejich iluzorní požitek, pocházející z omamných látek a ze společnosti mladých dívek, a chtěl, aby se setkali s Kršnou tváří v tvář. Proto formuloval kletbu následovně. Řekl, že pouto k hmotnému požitku vzniká na základě zvýšené vášně. Je-li člověk v hmotném světě obdařen hmotným bohatstvím, propadne obvykle třem neřestem -omamným látkám, sexu a hazardním hrám. Hmotně bohatí lidé jsou pod vlivem svých nahromaděných statků domýšliví, stávají se nemilosrdní a věnují se zabíjení zvířat otevíráním jatek. Myslí si, že nikdy neumřou. Takoví pošetilci zapomínají na přírodní zákony a šíleně se zamilují do svého těla. Zapomínají, že hmotné tělo, i na vysokém vývojovém stupni, až do postavení polobohů, bude nakonec spáleno na popel. Je-li při životě, nacházejí se v něm pouze různé druhy červů, výkaly a moč, bez ohledu na vnější postavení. Materialisté, kteří závidí a ubližují druhým, neznajíce životní cíl, obvykle sklouznou do ďábelských podmínek v příštím životě. Takové pošetilé osoby dokáží vykonat jakékoliv hříšné činnosti k uspokojení pomíjivého těla a nejsou schopny zjistit, zdali jim tělo opravdu patří. Obvykle se říká, že tělo náleží tomu, kdo je živí. Můžeme se tedy zamyslet, jestli tělo patří nám osobně, nebo pánu, kterému sloužíme. Otrokář vyžaduje vlastnické právo nad těly otroků, protože jim dává jídlo. Můžeme si tedy položit otázku, zdali tělo náleží otci, který dodává símě, nebo matce, která vyvine dětské tělo ve své děloze.
Pošetilci hřeší různými způsoby vzhledem k špatnému pochopení totožnosti hmotného těla, jež považují za vlastní já. Měli bychom však být natolik inteligentní, abychom pochopili, komu tělo náleží. Hlupák zabíjí zvířata, aby zachoval tělo naživu, ale nezamyslí se, zdali tělo náleží jemu nebo jeho otci či matce nebo prarodičům. Někdy otec provdá svou dceru s nadějí, že obdrží syna v podobě dceřina dítěte. Tělo slabšího může náležet silnějšímu, který ho nutí, aby pro něho pracoval. Někdy otrokář zakoupí otroka s myšlenkou, že mu jeho tělo bude náležet. Na konci života patří tělo ohni, protože je hozeno do ohně a spáleno na popel, nebo je vyhozeno na ulici, kde je sežerou psi nebo supi.
Dříve, než se dopustíme všemožných hříchů k zachování těla, měli bychom vědět, komu patří. Konečným závěrem je, že je výtvorem hmotné přírody a nakonec s hmotnou přírodou splyne. Nikdo by se neměl mylně domnívat, že mu tělo patří. Proč bychom se měli oddávat zabíjení, abychom si udrželi něco, co ve skutečnosti ani nevlastníme? Proč bychom měli zabíjet nevinná zvířata, abychom zachovali tělo na živu?
Když se člověk zamiluje do svého klamného bohatství, nestará se o žádné morální pokyny, ale libuje si ve víně, ženách a zabíjení zvířat. Za takových okolností je často chudý člověk v lepší situaci, protože uvažuje ve vztahu k druhým tělům. Chuďas obvykle nechce způsobit bolest jiným tělům, protože sám ví, co znamená bolest. Velký světec Nárada proto uvažoval, že by polobozi Nalakúvara a Manigríva, kteří byli opojeni zdánlivým věhlasem, měli žít v chudobných podmínkách.
Člověk, který se píchl špendlíkem, nepřeje druhým lidem, aby se také píchli. Chudý, ale ohleduplný člověk nepřeje jiným lidem, aby byli také uvrženi do stejných podmínek. Je známo, že ten, kdo se dostal ze své chudoby a zbohatl, obvykle založí nějaký dobročinný spolek ve prospěch ostatních chudých lidí. Jinými slovy, chudý soucitný člověk se dokáže vcítit do starostí a radostí druhých. Chudý člověk je zřídka nafoukaný falešnou pýchou a může být vysvobozen z jakéhokoliv zaslepení. Uspokojí ho cokoliv, co obdrží na svou obživu milostí Pána.
Žít v chudobných podmínkách je druh odříkání. Podle védské kultury žijí obvykle bráhmani dobrovolně v chudých podmínkách, aby se ochránili před zrádnou pýchou z hmotného bohatství. Pýcha, vznikající z rozvoje hmotné prosperity, je velkou překážkou v duchovním rozvoji. Chudý člověk nemůže ztloustnout zbytečným přejídáním. Následkem toho, že nemůže jíst víc, než potřebuje, jsou jeho smysly klidné a jsou-li smysly klidné, nemá násilné sklony.
Další výhodou chudoby je, že svatí muži mohou snadno vstoupit do domu chudého člověka, který takto může využít jejich posvátné přítomnosti. Boháči nedovolí nikomu, aby vešel do jejich domů a světci je nemohou navštívit. Podle védského zvyku přijímají svatí lidé úlohu žebravých mnichů, aby pod záminkou žebrání mohli vstoupit do domů hospodářů. Pro hospodáře, který obvykle zapomene vše, co se týká duchovního pokroku, protože je zaneprázdněn rodinnými záležitostmi, je společnost svatého muže prospěšná. Chudý člověk má velkou naději, že se osvobodí díky společnosti světce. K čemu jsou lidé, kteří jsou nafoukaní svým hmotným bohatstvím, jestliže jsou připraveni o možnost sdružovat se se svatými osobami a oddanými Nejvyšší Osobnosti Božství?
Velký světec Nárada proto považoval za svou povinnost, aby uvedl tyto polobohy do situace, ve které se nemohou pyšnit svým hmotným bohatstvím a prestiží. Smiloval se nad nimi a chtěl je zachránit před mizerným životem. Byli v kvalitě nevědomosti, a proto nebyli schopni ovládat své smysly, následkem čehož propadli pohlavnímu životu. Povinností svaté osoby jako Nárada je, aby je zachránil před hnusným životem. Zvířata nemají smysl, kterým by porozuměla, že jsou nahá. Kuvéra byl strážcem nebeských pokladů, velice zodpovědná osoba, a Nalakúvara a Manigríva byli jeho synové, ale protože klesli na úroveň zvířat a nebyli zodpovědní, nemohli díky omamnému opojení rozumět, že jsou nazí. Zahalit si spodní část těla je zásada civilizované lidské společnosti, ale když to muži a ženy opominou, zdegradují. Nárada proto myslel, že nejlepší trest bude, když se z nich stanou nehybné živé bytosti - stromy. Stromy se podle přírodních zákonů nepohybují. Ačkoliv jsou také pokryty kvalitou nevědomosti, nemohou nikomu uškodit. Velký světec Nárada považoval za vhodné, aby si oba bratři pamatovali, za co byli potrestáni, i když měli jeho milostí podobu stromů. Živá bytost po změně těla obvykle zapomene na svůj předešlý život, ale ve zvláštních případech, milostí Pána, jako v případě Nalakúvary a Manigrívy, si to může pamatovat.
Světec Nárada uvažoval, že oba polobozi by měli zůstat v podobě stromů po dobu sta nebeských let a že poté jim bude umožněno shlédnout Nejvyššího Pána Jeho bezpříčinou milostí tváři v tvář. Tak by se mohli znovu povýšit na úroveň polobohů a velkých oddaných Pána.
Potom se velký světec Nárada vrátil do svého sídla, známého jako Nárájanášrama, a oba polobozi se proměnili ve stromy, známé jako ardžunové stromy. Z bezpříčinné milosti požehnal Nárada polobohům a umožnil jim, aby rostli na Nandově dvoře a setkali se s Krišnou tváří v tvář.
Malý Krišna se vydal směrem ke stromům, ačkoliv byl přivázán k dřevěnému hmoždíři, aby splnil předpověď svého velkého oddaného Nárady. Šrí Krišna věděl, že Nárada je Mu velice oddaný a že stromy, které tam stojí, byly ve skutečnosti Kuvérovi synové. ,,Musím vyplnit slova Mého velkého oddaného Nárady,`` myslel si. Pak se snažil projít mezerou mezi oběma stromy. Sám mohl projít, ale velký hmoždíř se vzpříčil mezi kmeny. Šrí Kršna toho využil a začal tahat za provaz, kterým byl přivázán k hmoždíři. Jakmile mocně zatáhl, oba stromy spadly na zem s velkým hlukem. Ze zlomených stromů vystoupily dvě velké osobnosti, které zářily jako oheň. Celé okolí bylo osvíceno jejich krásnou přítomností. Oba polobozi si v očištěných tělech stoupli před děťátko Kršnu, poklonili se Mu na projev úcty a modlili se následovně: ,,Milý Kršno, jsi původní Osobnost Božství, pán všech mystických sil. Učení bráhmani vědí velice dobře, že toto vesmírné stvoření je expanzí Tvých sil, které jsou někdy projeveny a někdy ne. Jsi původní dárce života, těla a smyslů všech živých bytostí. Jsi věčný Bůh, Šrí Višnu, který je všudepřítomný a nehynoucí vládce všeho. Jsi původní zdroj vesmírného stvoření, které jedná pod vlivem tří kvalit hmotné přírody - dobra, vášně a nevědomosti. Žiješ jako Nadduše ve všech živých bytostech, a proto víš velmi dobře, co se odehrává v jejich myslích a tělech. Jsi proto svrchovaný vůdce všech činností všech živých bytostí. Jsi uprostřed všeho, co ovlivňují hmotné kvality přírody a jejich znečišťující vliv na Tebe nepůsobí. Nikdo, kdo je pod vlivem hmotných kvalit, nemůže rozumět Tvým transcendentálním vlastnostem, které existovaly před stvořením; proto se nazýváš Nejvyšší Brahman, který je opěvován svými vnitřními silami. V hmotném světě můžeš být poznán pouze ve Tvých různých inkarnacích. I když přijímáš různé druhy těl, tato těla nejsou částí hmotného stvoření. Jsou vždy plná transcendentálních sil neomezeného bohatství, moci, krásy, slávy, moudrosti a odříkání. V hmotném světě existuje rozdíl mezi tělem a majitelem těla, ale u Tebe takového rozdílu není, protože se zjevuješ ve svém původním duchovním těle. Když se zjevíš, Tvoje neobyčejné činnosti naznačují, že jsi Nejvyšší Pán, který sestupuje, aby způsobil zrození a smrt a zároveň spasení živých bytostí. Rovněž Tě doprovázejí všechny Tvoje plné expanze. Všem můžeš poskytnout jakékoliv požehnání. Ó Pane! Ó zdroji štěstí a dobra, uctivě se Ti klaníme. Jsi všudepřítomný Svrchovaný Pán, zdroj míru a nejslavnější potomek dynastie krále Jadua. Ó Pane, náš božský otec Kuvéra je Tvým služebníkem. Také velký světec Nárada je Tvým služebníkem a pouze jejich milostí nám bylo umožněno, abychom se s Tebou osobně setkali. Modlíme se proto, abychom Ti vždy mohli oddaně a láskyplně sloužit, hovořit o Tvé slávě a naslouchat o Tvých transcendentálních činnostech. Nechť jsou naše ruce a ostatní údy zaměstnány ve službě Tobě, naše mysl vždy soustředěna na Tvé lotosové nohy a naše hlavy, nechť se neustále klaní před Tvou všudepřítomnou vesmírnou podobou.
Když polobozi Nalakuvára a Manigríva dokončili své modlitby, dítě Šrí Krišna, pán a vůdce Gókuly, jenž byl připoután k dřevěnému hmoždíři svou matkou Jašódou, se usmál a řekl: ,,Věděl jsem, že Můj velký oddaný Nárada vám prokázal bezpříčinnou milost a zachránil vás před ohavnou pýchou, kterou jste získali díky neobyčejné kráse a bohatství jako polobozi. Zachránil vás před pádem do nejnižších podmínek pekelného života. To vše jsem již znal. Máte velké štěstí, že vás nejen proklel, ale že jste měli i možnost ho vidět. Podaří-li se někomu náhodou se setkat s velkou svatou osobou, jako například Nárada, který je vždy vyrovnaný a milostivý ke všem, pak je tato podmíněná duše vysvobozena. Je to jakobyste se nacházeli na přímém slunci - nic nemůže zabránit záři. Vaše životy, Nalakúvaro a Manigrívo, se staly úspěšné a vyvinuli jste ke Mně velkou lásku. Toto je vaše poslední zrození v hmotném světě. Můžete se vrátit do sídla svého otce na nebeské planetě a tím, že vytrváte v oddané službě, se osvobodíte v tomto životě.``
Poté polobozi Pána uctivě obešli, poklonili se Mu a odešli. Krišna zůstal přivázán provazy k hmoždíři.