Hari kírtan

Každý oddaný má se Śrīlou Prabhupādou svůj vztah a svou vizi o něm. Někteří více vnímají aspekt jeho laskavé otcovské vlídnosti, jiní s ním mají otevřený, přátelský vztah, další k němu jakožto ke svému uctívanému pánovi přistupují s velkým posvátným respektem a vážností. Mnozí oddaní se k Prabhupādovi vztahovali jako k transcendentálnímu generálovi, vůdci vojska. Já osobně o Śrīlovi Prabhupādovi rád medituji jako o revolucionáři.
Stejně jako mnozí příslušníci mé generace jsem od útlého věku věděl, že s moderním světem je něco opravdu špatně. Cítil jsem, že celá tato materiální civilizace a všechno, co ji tvoří, je naprosto falešná a ohavná a potřebuje převrátit vzhůru nohama (to jest umístit správným směrem nahoru) – kompletně předělat odshora až dolů. Všichni takzvaní velcí myslitelé, kteří se pokoušeli vyřešit problémy světa, neuspěli. Śrīla Prabhupāda byl prvním skutečným revolucionářem. Odmítaje všechny světské představy, pustil se do jádra problému. Zastával totální změnu, změnu vědomí. „Nesnažte se být vykořisťovatelem. Uznejte své postavení služebníka, nikoli pána.“ Śrīla Prabhupāda vystihl naši náladu; ne podvodnými triky, ale z úrovně realizace. Nemohl snášet pohled na to, jak celé lidstvo marní své životy a připravuje se na cestu do pekla místo ke Kṛṣṇovi. Bral si na mušku všechno. Spojené národy, hamburgery, rock 'n' roll, automobily svištící po silnicích. Pro Prabhupādu byl uspokojováním smyslů dokonce i Ravi Shankar.
Prabhupāda byl připraven se v Kṛṣṇově zájmu ujmout světa plného démonů. Jakožto Kṛṣṇův pokorný služebník vždy s důvěrou spoléhal na Kṛṣṇovu podporu. Nebojácně zacílil na společenské vůdce coby hlavní viníky - "ideové zločince" vedoucí svět špatným směrem. Śrīla Prabhupāda však v ničem nebyl takový jako ti hlasití rebelové, kteří chtějí rozbořit stávající stav věcí jen proto, aby zavedli jiný druh iluze. Śrīla Prabhupāda přinesl opravdovou revoluci. "Revoluce" znamená naprostý obrat. Śrīla Prabhupāda nás od všeho světského přivedl ke Kṛṣṇovi. Nejen, že poukázal na chyby moderní společnosti, ale jako platnou alternativu nám dal skutečnost, podstatu – Kṛṣṇu. Poté, co nám Śrīla Prabhupāda ukázal skutečný problém – naše zapomnění na Kṛṣṇu – vypadají všichni takzvaní velcí myslitelé jako slepci šátrající kolem, aniž by měli ponětí, o co opravdu jde.
Protože nestačí jen kritizovat. To pravé není pouze mluvit, ale něco hodnotného pro lidskou společnost udělat. Společenský reformátor je lepší než pohovkový kritik. Reformátor však musí být nejprve kritikem. Kdyby neviděl problém, jak by mohl usilovat o jeho řešení? Śrīla Prabhupāda byl jediným pravým reformátorem, jelikož si byl vědom skutečného problému. Viděl chudobu, bezpráví, zločin a vše ostatní jen jako projevy jediného základního problému: závisti vůči Kṛṣṇovi. Komu je křivděno a kdo se křivdy dopouští? Kdo je zločinec a kdo oběť? Všichni jsou zločinci. Všichni se potřebují napravit. Proto Śrīla Prabhupāda neplýtval časem na budování zbytečných příjemností, jako jsou nemocnice zotavující lidi proto, aby byli schopni věnovat se smyslovému požitku, nebo školy, které je k smyslovému požitku vychovávají. Přišel s projektem alternativní společnosti s Kṛṣṇou v jejím středu. Založil farmářské komunity pro život v souladu s ideálem jednoduchého žití a hlubokého myšlení v závislosti na půdě, kravách a Kṛṣṇovi.
Śrīla Prabhupāda nám dal životní styl odmítající hodnoty Západu. Žádná těžká práce kvůli smyslovému požitku. Žádné rozvody. Žádná demokracie. Žádná falešná rovnocennost. Nic bez Kṛṣṇy. Chtěl společnost organizovanou do vareṇ a āśramů, s pokojnými, odříkavými brāhmaṇy dohlížejícími na mocné, zbožné krále. Chtěl, aby ženy byly cudné, nesmělé a závislé. Žádné zrovnoprávnění žen, pouze šťastné ženy. Chtěl ochranu krav. Tohle všechno chtěl v dnešním moderním světě.
Nyní se zdá, že mnoho oddaných tuto vizi ztratilo a pozbyli zájmu učinit tuto planetu a nakonec celý vesmír vědomým Kṛṣṇy. Vypadá to, že hodně oddaných, kteří se připojili k hnutí až po odchodu Śrīly Prabhupādy, nevnímají jeho silně revoluční náladu. Idea Śrīly Prabhupādy byla jasná; my všichni jsme ji znali: „Vědomí Kṛṣṇy bude řídit svět.“ Ačkoli nás bylo málo a možná jsme vypadali jen jako další pošetilá sekta, byli jsme nabiti Prabhupādovou důvěrou a pociťovali jsme uvnitř ISKCONu Kṛṣṇovu moc. Byli jsme dynamičtí a plní života, alespoň až do roku 1977. Nic se nemohlo pokazit. Měli jsme jen pokračovat ve zpívání Hare Kṛṣṇa, rozdávání knih, následovat GBC a vědomí Kṛṣṇy by převzalo svět. „Dějepis bude toto období označovat jako dobu, kdy vědomí Kṛṣṇy změnilo svět.“
Śrīla Prabhupāda nás však také varoval, že ačkoli hnutí nemůže být poškozeno zvenku, mohlo by k tomu dojít zevnitř. Naneštěstí je hodně z toho, co se přihodilo v letech následujících bezprostředně po Prabhupādově odchodu, smutným potvrzením těchto slov.
Když Śrīla Prabhupāda řekl, „Vaše láska ke mně se projeví v tom, jak budete spolupracovat při pokračování tohoto hnutí,“ pravděpodobně jsme tento výrok brali málo vážně. Možná jsme si byli příliš sebejistí v tom, jak moc jsme Śrīlu Prabhupādu milovali, nebo jsme považovali za samozřejmost, že jednotu lze snadno udržet. Patrně jsme dostatečně nedocenili obrovskou sílu Prabhupādovy osobní přítomnosti, která vyvažovala rozvratný vliv Kali-yugy. Ať již jsou možné příčiny toho neštěstí jakékoli, tato výzva stále stojí před námi: „Vaše láska ke mně se projeví v tom, jak budete spolupracovat při pokračování tohoto hnutí.“ Na tomto závisí úspěch naší mise.
Proto bychom měli meditovat o tom, jak se pro potěšení Śrīly Prabhupādy skutečně sjednotit – ne jako Spojené národy, které se scházejí na schůzích, ale zůstanou navždy rozdělené. Modleme se k Śrīlovi Prabhupādovi o inteligenci, jež nám umožní mu správně sloužit. Všichni jsme konec konců věnovali své životy tomu samému poslání. Všichni věříme té samé věci, čteme ty samé knihy a (doufejme) kážeme tu samou filozofii. Siddhānta je jedna, ale rozdíly v přístupu tu budou vždy. To, jak se učíme pracovat opravdu společně (nikoli pouze kosmeticky), je klíčem k našemu úspěchu a jeho měřítkem. Naším poutem je naše láska k Śrīlovi Prabhupādovi. Můžeme spolu navzájem nesouhlasit, občas i silně, ale všichni se shodneme na jednom: že chceme potěšit Śrīlu Prabhupādu. Jedinou nadějí je pro nás nalezení společné řeči na platformě oslavování Śrīly Prabhupādy a Kṛṣṇy.
Sjednocujícím principem v našem hnutí radikálně smýšlejících osob je podřízenost Śrīlovi Prabhupādovi a důvěra v jeho pokyny. Spolupráce znamená stát se pokornými a zkrotit svá ega. Je to obtížné, leč očišťující. Musíme spolupracovat, neboť tak zní jeden z nejdůležitějších pokynů Śrīly Prabhupādy. Bez toho budeme ztraceni jak kolektivně, tak individuálně. Známkou úspěchu Śrīly Prabhupādy je, že jsme si vypěstovali pevnou mysl, a dalším znamením jeho úspěchu je, že pokračujeme v životě a v práci a uctivě spolupracujeme nehledě na své osobní a filozofické odlišnosti. A to i přesto, že Śrīla Prabhupāda již zde není fyzicky přítomen, aby nás usmiřoval. Je-li duch spolupráce pro potěšení Śrīly Prabhupādy nezlomný, pak je možné žít i s velkými vzájemnými odlišnostmi.
Musíme hledět do budoucnosti. Naříkání nad minulostí ničemu nepomůže. Osobně jsem přesvědčen, že touha Śrīly Prabhupādy po světě vědomém si Kṛṣṇy bude naplněna. On to chtěl a Kṛṣṇa jeho přání splní. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy je nositelem Kṛṣṇovy moci. Pro Kṛṣṇu a Jeho čisté oddané není nic nemožné.

Naše hnutí stále nese energii Nejvyššího Pána. Máme tu nejlepší filozofii, nejlepší proces, nejlepšího gurua a milost Caitanyi Mahāprabhua. S Jeho požehnáním můžeme vyrazit kupředu a převzít svět. „Všude v tomto hnutí je velká příležitost pohánět jej mocnou silou dál, a budeme-li vše dělat velmi pečlivě, není důvod, proč bychom nemohli zachránit svět.“

Ti, kdo se této práce chopí v nesobecké náladě, budou úspěšní. Śrīla Prabhupāda nám dal praktická řešení pro nesčetné problémy sužující svět. Musíme se jen stát nástroji v rukou Śrīly Prabhupādy a on nám vyjeví, jak má vše být vykonáno. Uděláme to buď my nebo druzí, nyní nebo v budoucnu, ale stane se to. Jak řekl Śrīla Prabhupāda, záleží jen na nás, zda se o to zasloužíme, či nikoliv.
Toto je ta nejnapínavější doba v historii. Máme největší štěstí, že jsme dostali možnost zúčastnit se duchovní revoluce Pána Caitanyi a Śrīly Prabhupādy. Caitanya Mahāprabhu chtěl zpívání v každém městě a vesnici na světě. Ano, máme před sebou ještě dlouhou cestu. Pokud se však budeme věrně a inteligentně držet Prabhupādových instrukcí, uvidíme světové dějiny procházet ohromnými změnami, jaké si dnes dovede představit jen málokdo.
Uskutečnění kulturní revoluce pro záchranu světa je nyní v rukou následovníků Śrīly Prabhupādy. Jedním ze znaků toho, že oddaný bere misi Śrīly Prabhupādy vážně, je pocit účelu a naléhavosti. Uvědomuje si, jak mnoho věcí je třeba v zájmu šíření vědomí Kṛṣṇy udělat, a pilně se věnuje nějaké činnosti napomáhající pokračování tohoto hnutí. Není lenochem.
Jak můžeme opravdového následovníka Śrīly Prabhupādy poznat? Podle jeho vlastností. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura se proslavil jako "Lví guru" a Śrīla Prabhupāda byl v kázání podobně dravý. Lvům se nerodí jehňátka. Svět je plný impersonalismu, ateismu, zkaženosti a nepoctivosti. Śrīla Prabhupāda proti tomuto darebáctví bojoval celý život. Chceme-li být skutečně známí jako následovníci Śrīly Prabhupādy, musíme se dát dohromady a bojovat proti všem těmto nesmyslům.
Śrīla Prabhupāda chtěl, aby jeho následovníci byli kazatelé. Kázání je a vždycky bude podstatou. Nejvyšší dokonalostí pro oddaného je zaměstnat se v činnostech pomáhajících ostatním přijít ke Kṛṣṇovi. A jestliže se nesnažíme kázat, sklouzneme jen do frustrace a průměrnosti. Vzpomeňme si na ty slavné dny, kdy jsme se pramálo starali o své vlastní pohodlí a pro potěšení Śrīly Prabhupādy jsme dělali, cokoli bylo zapotřebí. Ty dny nejsou strnulou minulostí, ale jsou tu právě teď! Existují ve slovech, jimiž nás vede náš duchovní učitel. Ty dny jsou dědickou duchovní výsadou každého, kdo o ni upřímně stojí. Ty dny se mohou stát těmito dny, pokud chceme, aby byly.
Není příliš těžké být si vědom Prabhupādy a mít jeho společnost. Není zapotřebí kvůli tomu přijímat nějaká zvláštní opatření, nebo si lámat hlavu, jak to udělat. Musíme se jen vrhnout do kazatelského ohně. Neznamená to jen dát tu a tam příležitostně přednášku, ale být dnem i nocí ponořeni v myšlenkách, jak v rámci své kapacity pomáhat s pokračováním Prabhupādovy mise.
Musíme se pohroužit do kazatelských činností. Když s někým hovoříme o Kṛṣṇovi nebo se ho snažíme motivovat, aby si vzal knihu, modlíme se při tom: „Śrīlo Prabhupādo, pomoz mi prosím tohoto člověka přesvědčit.“ Položí-li nám někdo otázku, nebo vyzývavě vyjádří pochybnosti, vzpomeneme si, jak na takové dotazy odpovídal Prabhupāda. Jsme-li sváděni māyou, řekneme "Ne", protože víme, že by to netěšilo Prabhupādu a bránilo by to našemu plnému pohlcení službou. Když při kázání čelíme nevyhnutelným potížím, připomeneme si, jak Prabhupāda snášel veškeré nesnáze, trpělivě překonával všechny překážky a nevyrušen pokračoval v ražení cesty pro své hnutí.
Další známkou toho, že jsme si vědomi Prabhupādy, je nabízení veškerého našeho úspěchu zpátky jemu. Díky jeho milosti jsme tím, čím jsme, a nemáme žádné vlastní schopnosti. Veškeré vedení, inspirace a požehnání přichází od něj. Śrīlu Prabhupādu poslal Pán Caitanya, aby naplnil Jeho poslání, kterým je rozšíření vědomí Kṛṣṇy po celém světě. Není pochyb, že se toto hnutí stane prominentním a povede svět, neboť taková je touha Pána Caitanyi a Śrīly Prabhupādy. Toto hnutí je předurčeno k senzačnímu úspěchu, a dojde k tomu, až všichni jasně pochopíme, že to bylo, je a bude Prabhupādovo hnutí. Všechno patří Prabhupādovi; naše není nic. Jsme naprosto a vždy jeho služebníky. Nemáme mnoho hnutí s mnoha vůdci, ale jen jediné hnutí s jediným vůdcem.
Uvnitř tohoto hnutí může být množství oddělení s jejich příslušnými vedoucími, ale celkový vedoucí je jeden. Naše mise je jen jediná – společně sloužit misi Prabhupādy. Snažme se být velkými služebníky našeho velkého duchovního mistra a sloužit také jeho služebníkům – to je vaiṣṇavská filozofie. Ačkoli Prabhupādu následujeme pod vedením jeho různých žáků, mezi žáky těchto různých guruů by neměl být velký rozdíl. Všichni jsme členy Prabhupādovy rodiny.
ISKCON se neliší od Śrīly Prabhupādy – je to "mé tělo", řekl. Mějme stále na paměti, jak moc Śrīla Prabhupāda toužil, aby toto hnutí bylo úspěšné. V ISKCONu byly, jsou a budou rozpory, zvláště když tu Prabhupāda osobně není, aby nás pokáral a udržel v pořádku. Občas máme sklon zapomínat, co přesně Śrīla Prabhupāda chtěl, abychom dělali, a někdy je život v ISKCONu zbytečně příliš obtížný. Když však navzdory všem vzestupům a pádům nezapomínáme, že Śrīla Prabhupāda ISKCON považuje za neodlišný od sebe sama, pak víme, že mu máme dále sloužit a spolupracovat v rámci tohoto hnutí, a tím se snažit zajistit jeho velký úspěch.
Myslíme-li to se službou vážně, Prabhupāda a Kṛṣṇa nás jistě povedou. Śrīla Prabhupāda je s námi stále v podobě svých knih a pokynů. Následujeme-li je bez odchýlení, nikdy od něj nebudeme odděleni. Získáme požehnání Śrīly Prabhupādy a celé parampary. Máme-li za sebou sílu Kṛṣṇy, Prabhupādy a předchozích ācāryů, pak nezdar nepřichází v úvahu. Jestliže zůstaneme upřímní, je jistě pouhou otázkou času, než se naše společné úsilí setká s úspěchem.
Musíme však zůstat trpěliví a neočekávat, že se všechno stane najednou. Toto jsou průkopnické a formativní časy. Roky následující po fyzickém odchodu Śrīly Prabhupādy jsou pro hnutí vědomí Kṛṣṇy testovací půdou. Budoucnost tohoto hnutí bude utvářena podle toho, jak první generace následovníků Śrīly Prabhupādy chápou a uvádějí do praxe jeho instrukce.
Chybný výklad může zapříčinit zmatek. Příkladem toho je křesťanství, jehož první stoupenci byli vegetariány a věřili v reinkarnaci. Později byly tyto principy v hlavním proudu křesťanství zavrženy, což způsobilo jeho do značné míry přetrvávající odklon od skutečných Kristových postojů. Je proto povinností stoupenců Śrīly Prabhupādy důkladně porozumět podstatě jeho učení a nespekulovat, ani se od něj žádným způsobem neodchylovat. Je snadné to pochopit: pokud racionalizujeme, minimalizujeme nebo prostě neposloucháme pokyny Śrīly Prabhupādy, budeme chřadnout a zemřeme.
Třebaže je tato guru-paramparā pod ochranou Kṛṣṇy (Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura řekl, že Bhaktivinodova linie nebude nikdy přerušena), dovolíme-li vstoupit māye, bude to brzdit přirozený rozvoj mise. Musíme být tedy opatrní.
Zároveň bychom se neměli nechat udolat nevyhnutelnými problémy, jimž ISKCON čelí. Sám Śrīla Prabhupāda jako kapitán lodi jménem ISKCON přestál mnoho bouří a vždy udržoval rovnováhu pomocí pevné důvěry v Kṛṣṇovu ochranu. Možná, že naše dnešní problémy nejsou větší než ty tehdejší, ale vinou absence našeho plného vědomí Kṛṣṇy jsme méně schopni je překonat.
Ať jsou již potíže a jejich příčiny jakékoli, praví následovníci Śrīly Prabhupādy by vždy měli zůstat spojeni s jeho misí a v jejím rámci pokračovat v práci jako obětaví služebníci. Měli by se ustavičně snažit o udržování a zlepšování standardů. Odejít pryč nepomůže. Zkouškou pravého žáka je nést břemeno lásky obdržené od gurua. Pro následovníky Śrīly Prabhupādy to znamená pokračovat v kazatelské práci v rámci organizace, kterou on uvedl do chodu. Ostatní si mohou vymýšlet své "vlastní" programy, ale opravdový žák se drží služby stanovené guruem. Je povinností všech žákovských potomků Śrīly Prabhupādy, alespoň dokud je to pro ně fyzicky možné, pracovat dle své kapacity v ISKCONu na vysvobození podmíněných duší.
Vytrvejme ve své službě, aniž by nás pohltily problémy v naší společnosti, a vždy se při tom spoléhejme na Kṛṣṇovo požehnání. Pokud jednoduše kráčíme ve stopách Śrīly Prabhupādy, veškerý úspěch je zaručen.

Jestliže budou kazatelé v našem hnutí pro vědomí Kṛṣṇy upřímnými Kṛṣṇovými oddanými, bude Kṛṣṇa vždy s nimi, neboť On je ke všem svým oddaným velice laskavý a příznivě nakloněný. Tak jako Arjuna s Kṛṣṇou byli vítězi bitvy na Kurukṣetře, ukáže se stejně vítězným jistě i toto hnutí pro vědomí Kṛṣṇy, pokud však zůstaneme upřímnými oddanými Pána a budeme Mu sloužit v souladu s radami předchůdců (šesti Gosvāmīch a dalších Pánových oddaných). Jak prohlásil Narottama dāsa Ṭhākura: tāṅdera caraṇa sevi bhakta-sane vāsa, janame janame haya ei abhilāṣa. Oddaní vědomí si Kṛṣṇy musejí vždy toužit zůstat ve společnosti oddaných. Bhakta-sane vāsa: nemohou odejít mimo společnost či hnutí pro vědomí Kṛṣṇy. Musíme se uvnitř této společnosti snažit sloužit předchůdcům kázáním učení Caitanyi Mahāprabhua a šířením Jeho jména a slávy po celém světě. Když o to v rámci této společnosti budeme usilovat, bude to úspěšně uskutečněno. Jistě nelze předem usuzovat, jak se to stane ve světském smyslu. Bez pochyby k tomu však milostí Kṛṣṇy dojde.


Návrh

Poměrně hodně oddaných v našem hnutí vyjadřuje svou nespokojenost, třebaže nikoli bezdůvodně. Zde je návrh na řešení všech problémů v naší společnosti. Je založen na pochopení, že čistá oddaná služba přináší okamžitou úlevu od všech druhů hmotných nesnází a je počátkem všeho příznivého (srov. Nektar oddanosti, kapitola první). Všichni oddaní by měli:

(1) Číst knihy Śrīly Prabhupādy jednu či dvě hodiny denně.
(2) Zpívat a tančit společně v kīrtanu.
(3) Velmi pečlivě a s velkou pozorností zpívat svatá jména.

Pak se všichni rychle staneme čistými oddanými, budeme se topit v oceánu blaženosti a zjistíme, že se naše problémy utopily také. Anebo i kdyby potíže přetrvaly (tento svět je konec konců od toho, aby byl problematický), když je Kṛṣṇa potěšen naším upřímným úsilím Mu sloužit, jistě nám požehná takovou realizací, abychom problémy překonali, nebo se s nimi alespoň naučili žít. Čistota je síla.