Vyšší Realizace
V některých oddaných vzbuzují velké nadšení sādhuové s "vyššími realizacemi", kteří zasvěceným, atraktivním způsobem běžně hovoří o důvěrných vṛndāvanalīlāch. Takoví oddaní se patrně domnívají, že Śrīla Prabhupāda měl nějaké "nižší realizace", protože téměř vždy vykládal prostou, základní filozofii vědomí Kṛṣṇy a ohledně mluvení o ezoterických tématech byl nanejvýš opatrný. Jednoduše řečnit o "vyšších námětech" však neznamená mít ty nejvyšší realizace. Tou nejvyšší realizací je obětovat vše tomu, abychom sloužili Kṛṣṇovi tak, jak On chce. Kṛṣṇa chce pṛthivīte āche yata nagarādi grāma sarvatra pracāra haibe mora nāma – kázání v každém městě a vesnici.
Śrīla Prabhupāda byl neustále pohroužen v kázání vědomí Kṛṣṇy. Většinou hovořil jednoduchým způsobem, na filozofické rovině dostupné všem. Sotva kdy rozebíral delikátnosti rasa-tattvy či jiná důvěrná témata. Někteří lidé proto došli k závěru, že je Śrīla Prabhupāda méně významný guru vyučující jen na nižší úrovni. Možná neslyšeli o tom, že ještě výše než madhurya (sladká výměna mezi Kṛṣṇou a gopīmi ve Vṛndāvanu) je audarya (nálada volného rozdávání Kṛṣṇa-bhakti projevená Pánem Caitanyou). A i když uvážíme madhurya-rasu, tak co je podstatou madhuryi? Obětování všeho pro Kṛṣṇu tak, jako to dělaly gopī. Nikdo z Prabhupādovy generace neobětoval ani milióntinu toho, co on.
Ostatní o premě třeba hovoří, ale Śrīla Prabhupāda svou premu prakticky demonstroval tím, že cestoval po celém světě, kázal a přesvědčoval ateisty a démony, nebo se s nimi alespoň utkával. Jiní mohou mluvit, ale přesvědčit ateisty není v jejich moci, a ani do takových aktivit nemají chuť. Jsou na tak "vysoké" úrovni, že se jen sotva sníží k tomu, aby přišli dolů mezi neoddané. Mohou přitahovat mnoho následovníků, ale jen takové, ze kterých již oddané udělal někdo jiný. Tímto způsobem kolem sebe shromažďují skupiny sentimentálních pochlebovačů diskutujících učení předchozích ācāryů, čímž jako by dávali najevo, že jsou sami velmi vzdělaní a kvalifikovaní. Avšak dle mínění Śrīly Bhaktivinody Ṭhākura lze postavení vaiṣṇavy prověřit tak, že se podíváme, jak dobrým "kamenem mudrců" je (kámen mudrců dokáže svým dotekem proměnit obyčejný kov ve zlato – pozn. překl.) – to znamená tím, že zjistíme, z kolika lidí během svého života udělal vaiṣṇavy. To je ta nejvyšší realizace a Śrīla Prabhupāda ji měl. V tomto světě není, ani nikdy nebude, Kṛṣṇovi nikdo dražší.
Léto 1975, Detroit… Byli jsme na ranní procházce a oddaní se Śrīly Prabhupādy stále dotazovali na gopī, jejich lásku ke Kṛṣṇovi a intimní záležitosti. Zdálo se, že je to téma, do něhož se Śrīla Prabhupāda nechce příliš pouštět. Dokonce to vypadalo, jako by mu trochu začínalo vadit, že oddaní ve vyptávání na tyto věci o gopīch a jejich vztahu s Kṛṣṇou stále pokračují.
Ranní procházka nějakou dobu takto pokračovala a já jsem neustále přemýšlel, co bych mohl říci, abych Śrīlu Prabhupādu potěšil. Jsem si jistý, že takto uvažovali i další oddaní. Všichni jsme dychtili po jeho pozornosti. V jednu chvíli, když jsme se otočili, abychom se vrátili k zaparkovaným autům, jsem byl již zcela plný intenzivní touhy něco říci a dát tím Śrīlovi Prabhupādovi najevo jistou vděčnost a uznání. Měl jsem strach, styděl jsem se, a tolik jiných věcí, ale nakonec jsem řekl: „Prabhupādo!“ Když jsem vyslovil jeho jméno, Prabhupāda se zrovna zastavil a podíval se přímo na mne. Pověděl jsem: „Śrīlo Prabhupādo, jsem distributor knih z Chicaga. Rozdáváme tam spousty vašich knih. Toužíme vás tím rozdáváním knih v Chicagu potěšit. Rádi bychom nějakým způsobem zvládli úplně každý den rozdat 100 vašich knih, abyste byl spokojen.“ A Prabhupāda se na mě jen podíval. Nacházel jsem se prakticky v šokovém stavu, jen stěží jsem ze sebe ta slova vypravil, krk jsem měl přiškrcený. Třásl jsem se… ale cítil jsem, že to Śrīlovi Prabhupādovi zkrátka musím říci. Chtěl jsem, abych měl vzpomínku na to, že jsem v tomto životě Prabhupādovi něco řekl.
Śrīla Prabhupāda se zničehonic začal ohromně usmívat. Poté řekl: „Jen se podívejte. Tohle je můj pravý žák. Můj skutečný žák stále přemýšlí, jak potěšit duchovního mistra, a on si uvědomuje, že to, co mě těší, je rozdávání těchto knih! Tohle je příklad opravdového oddaného.“ Dále mi pověděl, jak je pěkné, že mám tuto touhu, a jak je potěšen distribucí knih v Chicagu. Usmíval se stále dál a nakonec řekl: „Velice ti děkuji!“
Důvěra Śrīly Prabhupādy v jeho gurua
Śrīla Prabhupāda byl nitya-siddha mahā-bhāgavata, jehož Kṛṣṇa poslal z duchovního světa, aby nás všechny zachránil. Byl tak neohrožený a přesvědčený, že se pro Kṛṣṇu ujal celého světa. V jednom smyslu nepotřeboval gurua, jelikož byl vždy dokonalý, nikdy nezapomínal na Kṛṣṇu a nikdy nebyl v iluzi. Přesto se však stále cítil zcela závislý na milosti svého duchovního mistra.
Můj duchovní učitel nebyl obyčejným duchovním mistrem. On mne zachránil.
Takže nějak tak začalo požehnání Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura, protože on mě chtěl, žádal si mě. Nejsem žádný velký expert, vzdělaný, ani nic výjimečného, až na to jediné – že jsem věřil jeho slovům. Dá se říci, že toto je mou kvalifikací. Věřil jsem stoprocentně jeho slovům. Takže jakýkoli současný úspěch je pouze následkem mé pevné důvěry v jeho pokyny.
Závisení Śrīly Prabhupādy na jeho guruovi nebylo pouhým poučným představením pro nás. Byla to intenzivně procítěná realizace na té nejvyšší úrovni duchovní výměny – tak hluboká, že když se jeden oddaný pokusil Śrīlu Prabhupādu přesvědčit, aby o ní hovořil, Śrīla Prabhupāda jej okamžitě přerušil: „To není tvoje věc!“
