Vzpomínání na Šrílu Prabhupádu
O vzpomínání na Śrīlu Prabhupādu
Vzpomínání na Śrīlu Prabhupādu není pouhý sentiment či pomíjivý rozmar, jemuž se oddáváme čas od času. Je to samotná podstata naší existence.
Vzpomínání na Śrīlu Prabhupādu neprobíhá jen při čtení, ale pokračuje každodenně během celého dne, zatímco sloužíme jeho misi. Pokud se přesto se Śrīlou Prabhupādou nesdružujeme, tak pro co potom žijeme a o čem to kážeme? Můj vztah se Śrīlou Prabhupādou se neomezuje jen na vzpomínky na pár epizod, které skončily roku 1977. Tento vztah není limitován časem a prostorem. Je skutečný nyní a navždy, věčně. Kdyby tohle nebyla pravda, mohli bychom prakticky hned teď zemřít, protože k čemu by byl život bez Śrīly Prabhupādy a Kṛṣṇy?
Vzpomínání na Śrīlu Prabhupādu není omezeno na historky z minulosti. Celé naše životy od teď až na věčnost by měly být prodchnuty meditací o Śrīlovi Prabhupādovi a jeho poslání. Kṛṣṇa říká, „Vždy na Mě mysli,“ a my nemůžeme myslet na Kṛṣṇu, aniž bychom nemysleli na Śrīlu Prabhupādu. Prabhupāda je tím, kdo nám Kṛṣṇu dal, a tak jsme se Śrīlou Prabhupādou navěky neoddělitelně spojeni. Bez Prabhupādy nestojíme o nic, dokonce ani o vědomí Kṛṣṇy. Pro nás v ISKCONu nemá vědomí Kṛṣṇy bez Prabhupādy smysl; mimo to nechceme nic. Všechna sláva Śrīlovi Prabhupādovi!
Já, spolu s mnoha dalšími, prakticky vnímám, že vztah s duchovním mistrem není založen na fyzické přítomnosti. Připojil jsem se k ISKCONu v roce 1975 jako mladý kluk, v době, kdy to již byla velká celosvětová organizace. Nebylo možné jen tak přijít za Śrīlou Prabhupādou a promluvit s ním, ani se k němu objednat na schůzku. Mohli jsme chodit na přednášky a darśany, ale dokonce i na veřejném setkání jsme se cítili (a byli jsme) příliš bezvýznamní na to, abychom mu položili nějakou otázku. Nemohli jsme mu ani napsat, protože nám bylo řečeno, abychom ho nevyrušovali dopisy. Řekli nám, abychom jednoduše sloužili jeho misi, a to že bude naším vztahem k němu. Takže jsme to tak dělali a necítil jsem, že by v mém spojení se Śrīlou Prabhupādou něco chybělo. Pracoval jsem pro něj a modlil se k němu s plnou důvěrou v jeho transcendentální schopnost přijmout má obětování a reagovat na ně. Vypadalo to, jako bychom se nikdy ani nepoznali - my jsme se však znali. Jak bych jinak mohl nabízet Śrīlovi Prabhupādovi sám sebe a všechny své činy a jak by on mohl mé oběti přijímat? Na hmotné úrovni jsme se téměř nesetkali, ale na duchovní úrovni zcela jistě ano.
Třebaže jsem Śrīlu Prabhupādu viděl jen málo, způsobil naprostou přeměnu všech aspektů mého života. Nejen, že se změnilo mé chápání života a můj celkový přístup k němu, ale dokonce i mé oblečení, strava, způsob chování a vyjadřování. Jak bylo toto vše možné při tak malém osobním kontaktu? Odpovědí je, že jsem s ním kontakt měl a stále mám. Pokud by to tak nebylo, co by pak znamenal vztah gurua a žáka? Služba duchovnímu mistrovi není nikdy neosobní; vždycky je osobní. Duchovní učitel je osoba, žák je osoba a pouto mezi nimi je osobní. Duchovní vztahy nejsou omezeny hmotným časem a prostorem.
Někteří žáci Śrīly Prabhupādy jej dokonce neviděli vůbec nikdy. Ale jejich důvěrný vztah s ním podporuje jejich život ve vědomí Kṛṣṇy. Materialisté toto nemohou chápat. Nazvali by to imaginací, kterou to však není. Naše důvěrné vztahy se Śrīlou Prabhupādou jsou hluboké a skutečné, více než falešné a pomíjivé vztahy tohoto hmotného světa. Materiální vztahy nakonec vlivem času zaniknou. Ale vztahy se Śrīlou Prabhupādou nejsou z tohoto hmotného světa. Ani v době, kdy byl ještě přítomen na této planetě, nezávisely vztahy s ním na fyzické blízkosti. Odchod Śrīly Prabhupādy z této planety neukončil ty tisíce láskyplných vztahů, jež vytvořil se svými žáky a dalšími lidmi. To, co je duchovní, stále narůstá.
Osobně jsem cítil, že se můj vztah se Śrīlou Prabhupādou po jeho odchodu více a více rozvíjel. Je tomu tak jistě u všech jeho žáků, zvláště u těch, kteří poctivě pokračují v následování jeho pokynů. Je zde také mnoho dalších, kteří svůj vztah se Śrīlou Prabhupādou započali až po jeho fyzickém odchodu z tohoto světa. Což je jistě důkazem toho, že vaiṣṇava žije ve zvuku. Neboť v hmotných vztazích je odloučení způsobené časem a prostorem příčinou zapomnění. Obvykle nějaká osoba zemře a postupně vymizí z paměti. Nebo se po odchodu milovaného člověka zúčastnění pozůstalí učí žít bez něj. My se však učíme žít se Śrīlou Prabhupādou. Naše blízkost k němu se zkrátka den za dnem zvyšuje.
Kdo zná Śrīlu Prabhupādu nejlépe? Jsou to ti oddaní, kteří na samém počátku žili v jeho důvěrné společnosti, ti, kteří mu sloužili jako jeho sekretáři, společníci na cestách, ti, kteří přímo od něj získali výcvik? Z určitého pohledu musí být odpovědí "ano". Ale v duchovně realističtějším smyslu ho znají nejlépe ti, kdo zůstávají otevření jeho milosti tím, že považují jeho pokyny za podstatu svého života.
Osobní služba duchovnímu mistrovi znamená následovat jeho pokyny. Já žádám všechny o to samé: aby se striktně řídili regulativními principy a zpívali alespoň šestnáct kol denně. A tolik času, kolik jsou schopni, by se měli věnovat kázání v souladu s našimi knihami.
Ti žáci, kteří mu nadále slouží v průběhu dní, týdnů, měsíců a roků, dokazují svou věrností svou odevzdanost jeho misi a realizaci jeho pokynů. To neplatí jen pro jeho přímé žáky, ale rovněž pro všechny jeho následovníky v žákovské posloupnosti. Sám Śrīla Prabhupāda měl jen omezenou osobní společnost Śrīly Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura, ale svými činy ukázal, že zná srdce svého Guru Mahārāje.
Pokud jde o mne, vnímal jsem přítomnost Śrīly Prabhupādy velmi silně v raných dnech naší kazatelské mise v Bangladéši. Bylo tam jen pár oddaných a byli jsme roztroušení na různých místech. Musel jsem trávit týdny a měsíce bez intenzivnější společnosti oddaných. Byla to práce v podzemí s mnoha problémy. Musel jsem volat Śrīlu Prabhupādu o pomoc a byla to jediná věc, která mi pomáhala pokračovat dál.
Jednou jsem v Bangladéši sám cestoval, přičemž jsem podstupoval mnohé potíže znásobené nedostatkem sdružování s oddanými. Zpět do hlavního města, Dháky, to byl celý den cesty po kodrcavé cestě v rozpáleném, hlučném, přeplněném autobuse. Zrovna jsem se zotavoval z vysoké horečky a byl jsem ještě stále nemocný a slabý. Lidé hlasitě mluvili a kouřili, a v autobuse byly také kozy a slepice. Náhle mě napadlo: „Proč tohle vlastně dělám?“ Na okamžik jsem byl vyveden z míry, než jsem si připomněl, že to dělám pro Śrīlu Prabhupādu. Pak se všechno to strádání zdálo bezvýznamné. Možnost podstoupit nějaké nesnáze při službě Śrīlovi Prabhupādovi spíše vypadala jako velké privilegium.
Rozhodně to všechno stálo za to. Prabhupāda zakusil tolik problémů kvůli tomu, aby nás zachránil, takže my bychom měli rádi projít nějakými drobnými těžkostmi v zájmu toho, abychom jej potěšili.
O reprezentování Śrīly Prabhupādy
Dostávám dnes hodně dopisů, většinou od lidí, jež jsem potkal na svých kazatelských cestách, nebo od těch, kteří četli mé knihy. Mnozí žádají o radu a já jim odpovídám stejně, jako Śrīla Prabhupāda radil nám. Jejich ohlasy jsou často naplněny obrovskou vděčností. Lidé jsou tolik povzbuzeni, když dostanou pokyn, který mně připadá velmi přímočarý, jako například: „Snaž se pozorně zpívat Hare Kṛṣṇa a každý den číst knihy Śrīly Prabhupādy.“ Skrz poštu mne zaplavuje tolik lásky. Stěží se cítím schopen ji opětovat.
Śrīlo Prabhupādo! Řekl jsi, „Dělejte jednoduše to, co dělám já,“ a já se to dělat snažím. Zatímco však ty máš neomezenou dobrou vůli a soucit, já jsem omezován chtíčem, chamtivostí, hněvem, touhou po prestiži a slávě, a tolika dalšími zkaženými tužbami. Tvé poznání, realizace a ryzí zájem o druhé jsou bezmezné. Mé sotva existují.
Śrīlo Prabhupādo! Pomoz mi prosím rychle zbavit se mých nedostatků. Chci být tvým služebníkem, ale nejsem k tomu příliš způsobilý. Kdybych mohl zrcadlit i jen malý zlomek tvých vznešených vlastností a přenášet je na ostatní, pak bych ti snad začal náležitě sloužit. Kéž miluji alespoň zčásti tolik, jako miluješ ty.
Dnes ráno jsem se díval na fotografii Śrīly Prabhupādy (ve třetím díle prvního zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu), kde sedí velmi zpříma na svém vyāsāsanu, vyhlíží velmi aristokraticky a odhodlaně, hraje na gong a má kolem krku ohromnou, nádhernou květinovou girlandu. Vyāsāsan je rovněž hojně ozdoben květinami. Natrhat květiny a svázat je do krásné girlandy vyžaduje čas, pečlivost a cit.
Dáváte mi tolik girland. Proč mi je dáváte? Protože mě milujete. Jinak by nebyly nutné. Získali jste trochu lásky, a proto uctíváte svého duchovního učitele.
Někdy mi oddaní také nabízejí podobně zdobené sedátko a nádhernou girlandu. Při pohledu na tuto fotografii si říkám, „Všechny ty pěkné girlandy by měly být nabízeny Kṛṣṇovi a Prabhupādovi,“ ale oni je nyní nabízejí také mně. Nejsem to schopen opětovat ani z milióntiny tak jako Śrīla Prabhupāda. Jeho milosrdnost, starostlivost a cit jsou zcela neomezené. Já se jen snažím jít v jeho stopách a modlím se, aby se ve mně jeho vlastnosti mohly odrážet, alespoň jako jejich stopy. Nebudu odmítat girlandy, ani nebudu předstírat, že jsem stejně dobrý jako Prabhupāda. Přijmu lásku a náklonnost oddaných, nabídnu ji Śrīlovi Prabhupādovi a budu jim ji opětovat nejlépe, jak mohu, tím, že je budu učit to samé, co Śrīla Prabhupāda učil nás.
Jakožto ISKCONský sannyāsī a přímý žák /BVS/ Śrīly Prabhupādy jsem oslavovaný a ctěný, zejména těmi oddanými, kteří Śrīlu Prabhupādu nikdy osobně neviděli. To je dalším dokladem velikosti Śrīly Prabhupādy. Nová generace oddaných si váží Prabhupādových žáků kvůli jejich vztahu s ním. Předtím, než jsme Śrīlu Prabhupādu potkali, jsme všichni byli obyčejní lidé směřující do nižších životních druhů. Prabhupāda nás zachránil. Nikdy nesmíme zapomenout na to, že všichni jsme tím, čím jsme, jen díky Prabhupādově milosti. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy bude úspěšné do té míry, do jaké to budeme mít na paměti při neohroženém a nadšeném rozšiřování jeho mise. A nakolik zapomeneme, skrze koho ona síla šířit vědomí Kṛṣṇy přichází, natolik budeme muset jen trpět vinou toho, že náležitě neoceňujeme zdroj svého požehnání.
Jsem v tomto hnutí jakýmsi druhem vůdce. Coby sannyāsī, zasvěcující guru a autor knih psaných tvrdými slovy jsem zaujal jasný postoj vůči māyi. Úkolem sannyāsīch je vzbuzovat důvěru v oddanou službu svým příkladným chováním. Pokud bych z takovéhoto standardu poklesl, nebylo by to špatné jen pro mne, ale i pro ostatní, zvláště pro mé žáky. Nemohu prohlásit, „Zvítězil jsem nad māyou!“, jak to udělal jeden z našich pošetilých duchovních bratrů. Zdálo se, že dospěl do ohromných výšin, ale poté jej māyā srazila do strašlivých hlubin. Jak to bylo možné? Protože zapomněl na své postavení služebníka.
V naší společnosti jsme viděli několik oddaných, kteří v oddané službě dosáhli výjimečné hojnosti a síly, vykonali mimořádné věci, a pak poklesli. To způsobilo v celém hnutí zmatek. Bylo to katastrofou zejména pro jejich žáky, z nichž se od té doby z toho šoku doopravdy vzpamatovalo jen pár. Mé aktivity jsou ve srovnání s tím, co dělali někteří z těchto saṅkīrtanových generálů, zcela nicotné.
Śrīlo Prabhupādo, je to tvá milost, co mne činí tím, čím jsem. Přijal jsem to velké riziko sannyāsu jen proto, abych sloužil tvým lotosovým nohám. Nejsem v tom ani moc dobrý. Tolik duchovních bratrů a jejich žáků dělá pro tvé potěšení daleko víc než já. Śrīlo Prabhupādo, není to příliš vznešená modlitba, ale musím ji vyslovit: „Nenech mne prosím poklesnout.“ Dokonce i Śrīla Prabhupāda se takto modlil (řekl nám to). Rozdíl je v tom, že on se tak modlit nepotřeboval, i když měl snad kvůli své pokoře pocit, že ano. V mém případě je to skutečná modlitba, do níž nejsem schopen vložit dostatek energie.